Únor 2018

prázdno.

2. února 2018 v 22:00 | s |  thoughts
Znáš to takový to jak hrozně brečíš, můžeš si oči vyplakat, že už v tvých očích nezbyde ani kapka slaný vody a přijde na tebe takovej ten útlum. Únava. Slzy odnesly pryč všechnu bolest a přinesly jen tupou ozvěnu v srdci. Jenže, co když ani nebrečíš a jenom jsi spadená do té jámy ničeho.

Je to jakobys mě nakopal přímo do srdce.

Ale poprvé cítím i něco jinýho než čistou bolest. Cítím vztek. Jsem naštvaná za to všechno, co mi pořád děláš. Že mě dostáváš do situací ve, kterejch se musím cítit zrazená.
Pozor. Ne zraněná, ale zrazená.

Proč to proboha děláš?

Regulérně si dnes po dnešku připadám jak,když jsi se mnou tenkrát rozešel.

Jsi úžasnej člověk, s obrovským srdcem a já si tě nesmírně cením,ale někdy děláš prostě takový s prominutím pičoviny, že toho mám občas dost.

Já tu nejsem od toho pořád ti ty tvoje přešlapy odpouštět. Pochopíš někdy, že mě to bolí?

Ačkoliv jsem si vědoma, že se mnou je situace občas taky na ránu, a je to těžký, a je to na nic, a je to složitý, a je to unavující a třeba ti někdy ubližuju slovem. Ale v mejch nejčernějších myšlenkách (který mám právě teď) si někdy přeju, aby jsi to poznal - jaký to je, když tě někdo takhle zraní. Když tě někdo odstrčí, když ti někdo nevědomky dá najevo, že nejsi dost dobrej (že tráva je někde zelenější), když tě někdo odstaví na druhou kolej (protože jednou musí být přece sobeckej).

Promiň. Dneska nemám náladu napsat ani jedno hezký slovo o tobě. A dnes překračuju všechny meze a poprvý píšu o tý temný stránce našeho vztahu. Ale jak jsem ti dnes řekla "ten pohár je takhle kousek od toho, aby přetekl."

Vím, že tě to mrzí. Vím, že tě to vždycky mrzí. A vidím v tvejch očích jak tě bolí srdce. Jenže najednou .. najednou to prostě nestačí.


s.