vztahy

21. února 2017 v 20:29 | S. |  thoughts
Poprvé se snad každá holka zamiluje do debila. Neříkám, že to musí býti nutně pravidlem, ale v převážné většině případů tomu tak vážně je. Nicméně i já nejsem výjimka. Je dost indviduální kolik za život člověk vystřídá partnerů, kolikrát se zamiluje, kolikrát zažijejednorázovej sex. Ráda bych touto cestou zvěčnila svoje dosavadní zkušenosti. Bože. To zní jak, kdyby mi bylo už tak šedesát. Ráda o těchhle věcech píšu. Jednak to je fakt zajímavý si to zpětně číst (můj pohled na lásku ve třinácti letech se samozřejmě s pohledem, kdy je mi 22 let - nedá absolutně srovnat) a taky mně nic jiného nenapadá a miluju to cvakání po klávesnici, který mě uklidňuje. Takže tak. Vraťme se zpátky k lásce a k debilům. Ono je někdy směšné jak nám láska dokáže zatemnit mozek. U mně to vážně není žádná novinka. Když miluju tak prostě celým srdcem a přes to vlak nejede. Tudíž, když jsem se poprvé fakt na vážno zamilovala - táhlo se to se mnou poměrně dlouho. Ne jako moje spolužačky, kterým se jeden měsíc líbil někdo a druhej měsíc někdo jinej. Tenkrát jsem jim to snad i záviděla. Mluvím tu fakt o několika rocích. Byla to dlouho,dlouho,dlouho (jako fakt dlouho :D) tajná láska. Trápila jsem se. Jančila, brečela, depkařila, zasněně vzdychala, užívala si i tu nejpatrnější pozornost jaká se mi dostávala. Tím myslím i pohled z očí do očí ve školní jídelně. Ano. Až taková zoufalka jsem byla. Tenkrát jsem cítila, že je to něco fakt velkýho. A asi bylo. Bylo to fakt nešťastný a šťastný období zároveň. Tak moc jsem si přála, aby se ta situace někam dál pohnula z místa, kdy o mě ten kluk ani nevěděl na místo, kde jsme sami spolu a ten člověk mi nahlídne do duše a všechno bude úplně fenomenální. Eh. Takže tak to samozřejmě nebylo. Kupodivu si mně všiml. Všiml a projevil o mně zájem. Nečekaně jsem z toho byla samozřejmě úplně na větvi. Jak už tomu,ale občas bývá - byl to takový ten typ, co si to potřebuje rozdělat u více holek. Potřebuje mít několik možností. Několik záloh. Tak nějak jsem to podvědomě věděla, ale z hlouposti lásky jsem mu to několikrát za život omlouvala. Tady se nejspíš nedá mluvit ani tak o vztahu. Do vztahu se to fakt nestihlo rozvinout :D Jak rychle to začalo, tak rychle to i skončilo. Díky bohu. Nicméně jej budu mít zapsaného jako takovou tu první srdeční záležitost. Pamatuju si, že pro mně bylo vážně bolestivý sundat si ty růžový brejle. Tenhle člověk mi opakovaně několikrát ublížil. I,když to bylo párkrát i nevědomky. Muselo se pak stát fakt něco hroznýho, aby se mi doslova zprotivil. Naše cesty se rozešly fakt ve zlým, což je pro mně dost netypické. On je opravdu jediný člověk na tomhle světě s, kterým se moje cesty fakt definitivně uzavřely a pochybuju, že by se toto dalo vůbec někdy napravit. Nikdy. Proklínám tě Silvestře před třemi lety :D Ale hrála jsem v tom roli i já. Byla to tak nějak vina obou. Nicméně stalo se a jdeme dál.

Moje druhá láska, to už byla láska se vším všudy a z nějakýho úžasnýho důvodu trvá až do dnes. Letos spolu rozfrčíme 7 společnej rok a já jsem za tohoto člověka ve svým životě nesmírně vděčná. V podstatě jsme vedle sebe vyrostli. Vzájemně spolu dospívali, procházeli různými životními obdobími. Je pro mně neskutečnou oporou. Nejlepším přítelem, kterému se můžu vždy svěřit. Člověk před kým je možné odhodit všechny masky a občas hysterčit, chovat se neracionálně, občas bláznivě, smutně, ale i vesele. Prostě tak jak se v danou chvíli momentálně cítím. Je to báječnej člověk se srdcem na dlani a někdy přemýšlím jestli není vymyšlenej, protože v dnešním světě plným lží, podvodů, vyprchaných lásek (já vím, že to zní přehnaně depresivně, nicméně se teď nacházím mezi takovými lidmi a takovými situacemi). Jo a. Možná by bylo dobré zmínit, že moje osudová osoba č. 1 a osudová osoba č.2 byly tak nějak na základní škole nejlepšími kamarády. Jestli si myslíte, že jsem vyšinutá. Tak, jo - jsem. Ale tam tenkrát byla ta situace taky vyhrocená a s jejich "nekamaráděním", já nemám nic společného. To se dušuju :D Přemýšlím jestli by bylo vhodné sem zmínit i třetí osobu. No. Teď si asi ťukáte na čelo a říkáte si "Jakou třetí osobu?Vždyť o pár řádků výš je psáno, že má svoji životní lásku a je s ní šest let." No věc se má tak. I přestože náš vztah byl tři roky na úrovni největší zamilovanosti ever a byly jsme takovej ten sladkej páreček nad, kterým každej vzdychal - přišla taková situace. Bolestivá situace. Ale poučná. Velmi, velmi, velmi poučná. On se už ve vztahu necítil dobře. Neměla jsem potřebu jej nutit do něčeho v čem se necítí. No dobře. Udělala jsem asi dvě hysterický scény, že nevím, co budu dělat. Ani já sama jsem se nepoznávala. Stála jsem tenkrát v tom svým pokoji, slzy se mi koulely po obličeji a zmateně jsem sbírala všechny naše společný věci se slovy, že chci ať si je vezme, že je u sebe nechci. Bolelo to šíleně moc. Měla jsem pocit, že je to neukončený vztah. Měla jsem prostě pocit, že to takhle být nemá. Ani jsme se tenkrát nerozešli ve zlém. Dokonce tam padaly i věty, že se milujeme. O tom asi nechci mluvit. Během této naší porozchodové fáze jsem poznala nejspíš osudovou osobu č.3. Ze začátku jsem to brala jako potřebu uniknout před vším tím smutkem a tento člověk mi dával pocit výjimečnosti a bezpečí. Budu mu nejspíš navždy vděčná, že tu pro mně byl. Osudová osoba č.3 je ,ale dost podobná osobě č.1 :D Co se týče těch slečen. Což mně vlastně v té době nějak netížilo, protože jsem vše brala tak nějak na lehkou váhu. Prošla jsem s ním docela dost spletitou cestou v, které probíhalo i nepříjemné přijetí pravdy, že miluju svoji životní lásku a jinak to nepůjde. Toto asi taky nepovažuji úplně za vztah, ale je to člověk,co sehrál důležitou roli v těch mojich srdcovejch záležitostech a prostě sem patří. Jsme spolu stále v kontaktu a budu ho mít vždycky ráda.

A tak to je.

Mějte se krásně,

S.

 


Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 22. února 2017 v 13:22 | Reagovat

Moc krásně napsaný.
Já zažila něco podobného.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama