Únor 2017

Továrna na sny

28. února 2017 v 11:03 | S |  books

Nádherná kniha,co má duši a vykouzlí mi úsměv na rtech i jen,když ji držím v rukou. Šíleně inspirativní a kreativní, nabíjí energií, rozvíjí fantazii a je prostě úžasná a pro mně jako stvořená



vztahy

21. února 2017 v 20:29 | S. |  thoughts
Poprvé se snad každá holka zamiluje do debila. Neříkám, že to musí býti nutně pravidlem, ale v převážné většině případů tomu tak vážně je. Nicméně i já nejsem výjimka. Je dost indviduální kolik za život člověk vystřídá partnerů, kolikrát se zamiluje, kolikrát zažijejednorázovej sex. Ráda bych touto cestou zvěčnila svoje dosavadní zkušenosti. Bože. To zní jak, kdyby mi bylo už tak šedesát. Ráda o těchhle věcech píšu. Jednak to je fakt zajímavý si to zpětně číst (můj pohled na lásku ve třinácti letech se samozřejmě s pohledem, kdy je mi 22 let - nedá absolutně srovnat) a taky mně nic jiného nenapadá a miluju to cvakání po klávesnici, který mě uklidňuje. Takže tak. Vraťme se zpátky k lásce a k debilům. Ono je někdy směšné jak nám láska dokáže zatemnit mozek. U mně to vážně není žádná novinka. Když miluju tak prostě celým srdcem a přes to vlak nejede. Tudíž, když jsem se poprvé fakt na vážno zamilovala - táhlo se to se mnou poměrně dlouho. Ne jako moje spolužačky, kterým se jeden měsíc líbil někdo a druhej měsíc někdo jinej. Tenkrát jsem jim to snad i záviděla. Mluvím tu fakt o několika rocích. Byla to dlouho,dlouho,dlouho (jako fakt dlouho :D) tajná láska. Trápila jsem se. Jančila, brečela, depkařila, zasněně vzdychala, užívala si i tu nejpatrnější pozornost jaká se mi dostávala. Tím myslím i pohled z očí do očí ve školní jídelně. Ano. Až taková zoufalka jsem byla. Tenkrát jsem cítila, že je to něco fakt velkýho. A asi bylo. Bylo to fakt nešťastný a šťastný období zároveň. Tak moc jsem si přála, aby se ta situace někam dál pohnula z místa, kdy o mě ten kluk ani nevěděl na místo, kde jsme sami spolu a ten člověk mi nahlídne do duše a všechno bude úplně fenomenální. Eh. Takže tak to samozřejmě nebylo. Kupodivu si mně všiml. Všiml a projevil o mně zájem. Nečekaně jsem z toho byla samozřejmě úplně na větvi. Jak už tomu,ale občas bývá - byl to takový ten typ, co si to potřebuje rozdělat u více holek. Potřebuje mít několik možností. Několik záloh. Tak nějak jsem to podvědomě věděla, ale z hlouposti lásky jsem mu to několikrát za život omlouvala. Tady se nejspíš nedá mluvit ani tak o vztahu. Do vztahu se to fakt nestihlo rozvinout :D Jak rychle to začalo, tak rychle to i skončilo. Díky bohu. Nicméně jej budu mít zapsaného jako takovou tu první srdeční záležitost. Pamatuju si, že pro mně bylo vážně bolestivý sundat si ty růžový brejle. Tenhle člověk mi opakovaně několikrát ublížil. I,když to bylo párkrát i nevědomky. Muselo se pak stát fakt něco hroznýho, aby se mi doslova zprotivil. Naše cesty se rozešly fakt ve zlým, což je pro mně dost netypické. On je opravdu jediný člověk na tomhle světě s, kterým se moje cesty fakt definitivně uzavřely a pochybuju, že by se toto dalo vůbec někdy napravit. Nikdy. Proklínám tě Silvestře před třemi lety :D Ale hrála jsem v tom roli i já. Byla to tak nějak vina obou. Nicméně stalo se a jdeme dál.

Moje druhá láska, to už byla láska se vším všudy a z nějakýho úžasnýho důvodu trvá až do dnes. Letos spolu rozfrčíme 7 společnej rok a já jsem za tohoto člověka ve svým životě nesmírně vděčná. V podstatě jsme vedle sebe vyrostli. Vzájemně spolu dospívali, procházeli různými životními obdobími. Je pro mně neskutečnou oporou. Nejlepším přítelem, kterému se můžu vždy svěřit. Člověk před kým je možné odhodit všechny masky a občas hysterčit, chovat se neracionálně, občas bláznivě, smutně, ale i vesele. Prostě tak jak se v danou chvíli momentálně cítím. Je to báječnej člověk se srdcem na dlani a někdy přemýšlím jestli není vymyšlenej, protože v dnešním světě plným lží, podvodů, vyprchaných lásek (já vím, že to zní přehnaně depresivně, nicméně se teď nacházím mezi takovými lidmi a takovými situacemi). Jo a. Možná by bylo dobré zmínit, že moje osudová osoba č. 1 a osudová osoba č.2 byly tak nějak na základní škole nejlepšími kamarády. Jestli si myslíte, že jsem vyšinutá. Tak, jo - jsem. Ale tam tenkrát byla ta situace taky vyhrocená a s jejich "nekamaráděním", já nemám nic společného. To se dušuju :D Přemýšlím jestli by bylo vhodné sem zmínit i třetí osobu. No. Teď si asi ťukáte na čelo a říkáte si "Jakou třetí osobu?Vždyť o pár řádků výš je psáno, že má svoji životní lásku a je s ní šest let." No věc se má tak. I přestože náš vztah byl tři roky na úrovni největší zamilovanosti ever a byly jsme takovej ten sladkej páreček nad, kterým každej vzdychal - přišla taková situace. Bolestivá situace. Ale poučná. Velmi, velmi, velmi poučná. On se už ve vztahu necítil dobře. Neměla jsem potřebu jej nutit do něčeho v čem se necítí. No dobře. Udělala jsem asi dvě hysterický scény, že nevím, co budu dělat. Ani já sama jsem se nepoznávala. Stála jsem tenkrát v tom svým pokoji, slzy se mi koulely po obličeji a zmateně jsem sbírala všechny naše společný věci se slovy, že chci ať si je vezme, že je u sebe nechci. Bolelo to šíleně moc. Měla jsem pocit, že je to neukončený vztah. Měla jsem prostě pocit, že to takhle být nemá. Ani jsme se tenkrát nerozešli ve zlém. Dokonce tam padaly i věty, že se milujeme. O tom asi nechci mluvit. Během této naší porozchodové fáze jsem poznala nejspíš osudovou osobu č.3. Ze začátku jsem to brala jako potřebu uniknout před vším tím smutkem a tento člověk mi dával pocit výjimečnosti a bezpečí. Budu mu nejspíš navždy vděčná, že tu pro mně byl. Osudová osoba č.3 je ,ale dost podobná osobě č.1 :D Co se týče těch slečen. Což mně vlastně v té době nějak netížilo, protože jsem vše brala tak nějak na lehkou váhu. Prošla jsem s ním docela dost spletitou cestou v, které probíhalo i nepříjemné přijetí pravdy, že miluju svoji životní lásku a jinak to nepůjde. Toto asi taky nepovažuji úplně za vztah, ale je to člověk,co sehrál důležitou roli v těch mojich srdcovejch záležitostech a prostě sem patří. Jsme spolu stále v kontaktu a budu ho mít vždycky ráda.

A tak to je.

Mějte se krásně,

S.


a je to tady zas.

19. února 2017 v 21:05 | S. |  vykecávání
Ano. Je to tady zas a znovu. Už to snad ani nedokážu racionálně vysvětlit, proč toto dělám :D Považuji to za takové chvilkové šílenství, kdy mě popadne obrovská vlna inspirace a potřeba vypsat se ze všech svejch emocí. Ačkoliv bych mohla obnovit tisíc blogů (který jsem mimochodem úplně obrovskou náhodou zase vyhrabala - ( jop, dokonce i blog ze základní školy) zakládám si pro každý zásadní období nový a nový a nový. Pak v tom mám klasicky bordel a už ani nevím,kde co mám a je pak pro mně docela dobrodužství na nějaký blogy/články náhodně narazit a číst to s vykulenýma očima "Toto jsem fakt psala? Toto jsem vážně cítila?Jako vážně?" A pak si po půl roce říkám "Měla bych tu napsat něco nového. Něco,co se mi děje teď aktuálně." Ale nějak to nejde. Zírám, vrtím hlavou a říkám si, že by to chtělo něco novýho. Neokoukanýho. Co sedí zas na nové období. Očividně si ráda svůj život rozděluju na 74349 období. A taky se mi očividně ty období docela slušně střídají :D Každopádně jak je vidno, rozhodla jsem se si vyčlenit zase nějaké to obdobíčko a zvěčnit jej na tomto blogu, který za čas přestanu navštěvovat a pak na něj po dvouch letech náhodně narazím. Jak jsem to jen sakra dělala na té základce ? Kde jsem brala tolik potřeby psát tisíce článků, který jsou pro mě dnes obrovská zábava si číst. A teď k tomu v jakém životním úseku se právě nachazím. Nacházím se na místě, kdy už mě dělí pár kroků od dokončení vysoké školy (jak se to sakra stalo) a stojím před dalším rozhodnutím,co dál. Jak se teď bude můj život momentálně vyvíjet? Je to propast vedle propasti, ale věřím, že se s tím opět nějak vypořádám jako jsem to zvládla vše i doteď. Taky se nacházím na úseku ve, kterém i přestože je mi ** let - bojuju se svýma rodičema jak kdybych byla děcko. Ale je pravdou, že puberta mě jaksi minula a tak si asi všechno potřebuju vykompenzovat nyní, nicméně nechápu proč to dělám. Odjakživa se nechávám unášet emocemi, ale tohle, co se mi děje nyní je magorskej kolotoč plnej pocitů, který se mnou mlátí sem a tam a já někdy nejsem schopná je zastavit. A to dokonce i,když na mně moje racionální já řve ať se chovám normálně. Ale řve asi pěkně potichu, protože moje pocitový já ho v klidu přeřve ať se dál chovám jako kráva, protože tak to má být :D Mrzí mě to, že to tak je. Ale snažím se na tom neustále pracovat. Začala jsem především u svý životní lásky a ,když mě něco popadne tak se snažím dejchat :D Toto bych měla zvládat i s těmi rodiči, ale prostě víš jak to je. Jsou to rodiče.
Toť vše k prvnímu "vybíjení emocí". Třeba, když se budu vybíjet tu, bude všechno víc oukej.

S.