Seš v pohodě?

2. května 2017 v 21:57 | s |  thoughts
Lezu do vany. Pouštím vařící vodu a představuju si, jak ten proud ze mě smyje všechno to, co mám v srdci a v hlavě.

Kde jsi? Kam jsi zmizela?

Za chvíli všechno opadavá. Vnímám jen teplo a páru kolem sebe. Chci jen ticho. Ticho ve svý hlavě. Vypínám ten proud a poslouchám kapky, které kapou z kohoutku. Soustředím se na ten zvuk a zírám na dno vany. V momentě, kdy vstávám a balím se do ručníku, udeří to všechno znovu. Ležím na posteli a zírám před sebe.

Jsi to vůbec ty?

Změnila jsem se já nebo lidi kolem mě? Nevím jak se mám vrátit zpátky. Nevím jak to mám být zase já. Jako bych se poslední dobou dívala na svůj život skrz monitor. Ten krok zpátky nejde udělat. Nejde však udělat ani kupředu. A tak stojím. Zkamenělá. Bezradná. Ztracená. Zmatená.

Chci jenom pochopení, který mi není schopen momentálně nikdo dát.

Bojím se svých myšlenek a bojím se sebe.

Výkřiky do tmy.


 

Věci,co mi dělají radost.

4. dubna 2017 v 0:23 | S. |  thoughts
♡ čistě povlečený peřiny (miluju vždycky vdechovat tu aviváž :D)
♡ sluníčko ve tváři
♡ noční povídání o všem a o ničem
♡ léto a hvězdy nad hlavou
♡ tráva pod bosejma nohama
♡ písničky při, kterých se mi chce tančit
♡ když mě můj provokatér rozesmívá
♡ když mě kdokoliv umí rozesmát (což je poměrně často a s kýmkoliv :D)
♡ neplánovaný akce, který dopadnou nad moje očekávání
♡ pocit cvakání do klávesnice (šíleně mě to uklidňuje)
♡ ten "fakt", že co potřebuju se mi vždy vyplní. A,když ne, tak mě to zkrátka má posunout někam dál.
♡ lidi,co mají stejný smysl pro humor, sarkasmus a ironii
♡ sledování všemožnejch seriálů a filmů s mojí životní láskou
♡ nebe
♡ když vím, že mám kamarády, co umí jen tak říct "Mám tě ráda" (Díky Domi.)
♡ dobrý jídlo
♡ když si namaluju obě linky stejně perfektně během pár minut
♡ dobrý knížky
♡ hudba
♡ noční cestování autem
♡ jakýkoliv cestování autem :D
♡ meduňkovej čaj
♡ záchvaty smíchu až vás z toho bolí břicho
♡ hrabání se v hlíně (asi jsem prase, ale vždycky když někde jsem a sedím poblíž zemi musím se v něčem hrabat nebo trhat trávu, kytky a podobně :D )
♡ miluju sedět na zemi - dělám to už od dětství a je pro mě například naprosto normální si před přednáškama sedat na zem zatímco moji spolužáci sedí jako normální lidé na židlích :D
♡ čerstvě vyvětraná místnost
♡ moje rodina ( i,když mám někdy pocit, že mě z nich hrábne a odvezou mě na psychiatrii :D tak je miluju)
♡ moje máma, která je ta největší hrdinka pod sluncem
♡ kafíčkování s nejmilejšíma lidma
♡ dělají mi radost i naprostý blbiny, jako když mamka koupí můj oblíbenej sirup a já z té radosti žiju ještě tak dva tejdny
♡ různý oblíbený pasáže z oblíbenejch filmů (jsem schopná si jednu scénu přehrát třeba 300x :D )
♡ diáře,pastelky,zvýrazňovače,lepítka a všechny tyhle pikačoviny (jsem na to úplně ujetá)
♡ horká vana plná pěny
♡ svíčky !!!!
♡ sedmikrásky na naší zahradě
♡ vzpomínkový fotky na mojí stěně
♡ když můžu někomu pomoct a oba dva pak máme z toho krásnej pocit
♡ když se někdo kvůli mě usmívá
♡ když mi lidi říkají, že jsem jejich "hlavní uklidňovačka" a můžou se na mě vždy spolehnout (Díky Teri.)
♡ když vím, že se lidé na mě mohou spolehnout
♡ sladkosti
♡ uklizenej pokoj
♡ když se dobře vyspím :D
♡ umývání nádobí (jo, fakt!)
♡ když má někdo dobrou náladu a přenese ji na mě
♡ povídání o vesmíru
♡ dny, který jsou určený "jen pro mě" a já se válím dlouho ve vaně, pak na sebe napatlám tunu masek a krémů, nalakuju si nehty a cítím se jako "nová"
♡ dny, který jsou určený "jen pro mě" a já na sebe hodím tepláky, mastný vlasy zacuchám do drdolu, nasadím si svoje antisexy ponožky, který jdou vytáhnout až ke kolenům a v tomto stavu si nejlépe dám ještě zmrzlinu a čumím na filmy :D
♡ letní opíkačky
♡ když potkám někoho s kým si fakt padnu do noty
♡ kakao od mé lásky
♡ míchaný vajíčka od mé lásky ! (vlastně cokoliv od mé lásky, protože všechno, co dělá - dělá s láskou )
♡ horký silnice v létě
♡ oholený nohy ! :D
♡ když mi ve škole něco vyjde a já nevím jak se to stalo (btw. díky vesmíre)
♡ weheartit
♡ slzy smíchu
♡ cestování


- A tak.

S.



emotivní kráva.

6. března 2017 v 0:14 | s. |  vykecávání
Stalo se vám někdy, že jste se tak nechali ovládnout emocema, že za vás mluvila vaše vnitřní kráva? Že jste se chovali naprosto neracionálně a nechali se zaplavit tou vlnou emocí, která vás smetla na kolena a místo, aby jste se postavili na nohy, tak jste se místo toho začali v těch vlnách topit? Najednou se úplně topíte v tý slaný vodě, v krku vás z toho škrábe, plíce vás bolej a srdce jakoby vám mělo shořet? No. Tak tohle se mi teď děje poměrně často. Přitom kdesi někde uvnitř mě je to moje rozumný já, co na mě křičí ať se laskavě proberu. Kopu kolem sebe. Kopu a zraňuju tak nejbližšího člověka, co má snad to největší srdce na světě a pokaždé to vydrží. Možná bych se měla na čas odpoutat od sociálních sítí, protože mi přijde, že právě skrz ně se často nepohodneme. Všechno mi vyznívá jinak než jak to ve skutečnosti je. A i,když si 234x řeknu "Vypni ten messenger, uklidni se." tak mě to v tu danou chvíli vždycky dopálí a chovám se jako kráva. Jsem naštvaná a myslím si, že všechno myslí proti mě. Že mě chce naštvat. Že tou svojí "všechno je v pohodě, všechno je v klidu" mě chce úplně zdevastovat. Pak ze mě vypadlo něco úplně nejhoršího jakože "nemám čas v ty dny, kdy on na mě čas má" a tak jsem strávila víkend tím, že jsem se mlátila do hlavy, proč jsem něco takovýho udělala. Proč se teď chovám jak se chovám. A, že teď sedím sama na posteli a čumím do stropu místo, aby jsme byly spolu.

Každopádně v pátek jsem se viděla s jedním milým,moudrým kamarádem (po strašně dlouhý době). Obrazili jsme tady v tý naší díře dva kluby, kde jsem docela slušně míchala, ale kupodivu to nebyla zas tak úplně katastrofa až na to, že jsme šli domů v šest ráno. No domů. Šli jsme do jeho potencionální práce, kde jsem se složila na nějakým křesle a usla. Byli tam ještě nějací jeho kamarádi, co chrupali v posteli. Ale vím, že přesně tohle jsem potřebovala. Cejtit se živá. Cejtit, že mám život. Cejtit, že mám kamarády. Že nejsem asociál,co už se nedokáže bavit s lidma.

Tak si tak říkám, že tyhle prázdný víkendy jsou někdy potřeba. Člověk potřebuje bejt někdy sám, aby se uvědomil.

s.
 


Továrna na sny

28. února 2017 v 11:03 | S |  books

Nádherná kniha,co má duši a vykouzlí mi úsměv na rtech i jen,když ji držím v rukou. Šíleně inspirativní a kreativní, nabíjí energií, rozvíjí fantazii a je prostě úžasná a pro mně jako stvořená



vztahy

21. února 2017 v 20:29 | S. |  thoughts
Poprvé se snad každá holka zamiluje do debila. Neříkám, že to musí býti nutně pravidlem, ale v převážné většině případů tomu tak vážně je. Nicméně i já nejsem výjimka. Je dost indviduální kolik za život člověk vystřídá partnerů, kolikrát se zamiluje, kolikrát zažijejednorázovej sex. Ráda bych touto cestou zvěčnila svoje dosavadní zkušenosti. Bože. To zní jak, kdyby mi bylo už tak šedesát. Ráda o těchhle věcech píšu. Jednak to je fakt zajímavý si to zpětně číst (můj pohled na lásku ve třinácti letech se samozřejmě s pohledem, kdy je mi 22 let - nedá absolutně srovnat) a taky mně nic jiného nenapadá a miluju to cvakání po klávesnici, který mě uklidňuje. Takže tak. Vraťme se zpátky k lásce a k debilům. Ono je někdy směšné jak nám láska dokáže zatemnit mozek. U mně to vážně není žádná novinka. Když miluju tak prostě celým srdcem a přes to vlak nejede. Tudíž, když jsem se poprvé fakt na vážno zamilovala - táhlo se to se mnou poměrně dlouho. Ne jako moje spolužačky, kterým se jeden měsíc líbil někdo a druhej měsíc někdo jinej. Tenkrát jsem jim to snad i záviděla. Mluvím tu fakt o několika rocích. Byla to dlouho,dlouho,dlouho (jako fakt dlouho :D) tajná láska. Trápila jsem se. Jančila, brečela, depkařila, zasněně vzdychala, užívala si i tu nejpatrnější pozornost jaká se mi dostávala. Tím myslím i pohled z očí do očí ve školní jídelně. Ano. Až taková zoufalka jsem byla. Tenkrát jsem cítila, že je to něco fakt velkýho. A asi bylo. Bylo to fakt nešťastný a šťastný období zároveň. Tak moc jsem si přála, aby se ta situace někam dál pohnula z místa, kdy o mě ten kluk ani nevěděl na místo, kde jsme sami spolu a ten člověk mi nahlídne do duše a všechno bude úplně fenomenální. Eh. Takže tak to samozřejmě nebylo. Kupodivu si mně všiml. Všiml a projevil o mně zájem. Nečekaně jsem z toho byla samozřejmě úplně na větvi. Jak už tomu,ale občas bývá - byl to takový ten typ, co si to potřebuje rozdělat u více holek. Potřebuje mít několik možností. Několik záloh. Tak nějak jsem to podvědomě věděla, ale z hlouposti lásky jsem mu to několikrát za život omlouvala. Tady se nejspíš nedá mluvit ani tak o vztahu. Do vztahu se to fakt nestihlo rozvinout :D Jak rychle to začalo, tak rychle to i skončilo. Díky bohu. Nicméně jej budu mít zapsaného jako takovou tu první srdeční záležitost. Pamatuju si, že pro mně bylo vážně bolestivý sundat si ty růžový brejle. Tenhle člověk mi opakovaně několikrát ublížil. I,když to bylo párkrát i nevědomky. Muselo se pak stát fakt něco hroznýho, aby se mi doslova zprotivil. Naše cesty se rozešly fakt ve zlým, což je pro mně dost netypické. On je opravdu jediný člověk na tomhle světě s, kterým se moje cesty fakt definitivně uzavřely a pochybuju, že by se toto dalo vůbec někdy napravit. Nikdy. Proklínám tě Silvestře před třemi lety :D Ale hrála jsem v tom roli i já. Byla to tak nějak vina obou. Nicméně stalo se a jdeme dál.

Moje druhá láska, to už byla láska se vším všudy a z nějakýho úžasnýho důvodu trvá až do dnes. Letos spolu rozfrčíme 7 společnej rok a já jsem za tohoto člověka ve svým životě nesmírně vděčná. V podstatě jsme vedle sebe vyrostli. Vzájemně spolu dospívali, procházeli různými životními obdobími. Je pro mně neskutečnou oporou. Nejlepším přítelem, kterému se můžu vždy svěřit. Člověk před kým je možné odhodit všechny masky a občas hysterčit, chovat se neracionálně, občas bláznivě, smutně, ale i vesele. Prostě tak jak se v danou chvíli momentálně cítím. Je to báječnej člověk se srdcem na dlani a někdy přemýšlím jestli není vymyšlenej, protože v dnešním světě plným lží, podvodů, vyprchaných lásek (já vím, že to zní přehnaně depresivně, nicméně se teď nacházím mezi takovými lidmi a takovými situacemi). Jo a. Možná by bylo dobré zmínit, že moje osudová osoba č. 1 a osudová osoba č.2 byly tak nějak na základní škole nejlepšími kamarády. Jestli si myslíte, že jsem vyšinutá. Tak, jo - jsem. Ale tam tenkrát byla ta situace taky vyhrocená a s jejich "nekamaráděním", já nemám nic společného. To se dušuju :D Přemýšlím jestli by bylo vhodné sem zmínit i třetí osobu. No. Teď si asi ťukáte na čelo a říkáte si "Jakou třetí osobu?Vždyť o pár řádků výš je psáno, že má svoji životní lásku a je s ní šest let." No věc se má tak. I přestože náš vztah byl tři roky na úrovni největší zamilovanosti ever a byly jsme takovej ten sladkej páreček nad, kterým každej vzdychal - přišla taková situace. Bolestivá situace. Ale poučná. Velmi, velmi, velmi poučná. On se už ve vztahu necítil dobře. Neměla jsem potřebu jej nutit do něčeho v čem se necítí. No dobře. Udělala jsem asi dvě hysterický scény, že nevím, co budu dělat. Ani já sama jsem se nepoznávala. Stála jsem tenkrát v tom svým pokoji, slzy se mi koulely po obličeji a zmateně jsem sbírala všechny naše společný věci se slovy, že chci ať si je vezme, že je u sebe nechci. Bolelo to šíleně moc. Měla jsem pocit, že je to neukončený vztah. Měla jsem prostě pocit, že to takhle být nemá. Ani jsme se tenkrát nerozešli ve zlém. Dokonce tam padaly i věty, že se milujeme. O tom asi nechci mluvit. Během této naší porozchodové fáze jsem poznala nejspíš osudovou osobu č.3. Ze začátku jsem to brala jako potřebu uniknout před vším tím smutkem a tento člověk mi dával pocit výjimečnosti a bezpečí. Budu mu nejspíš navždy vděčná, že tu pro mně byl. Osudová osoba č.3 je ,ale dost podobná osobě č.1 :D Co se týče těch slečen. Což mně vlastně v té době nějak netížilo, protože jsem vše brala tak nějak na lehkou váhu. Prošla jsem s ním docela dost spletitou cestou v, které probíhalo i nepříjemné přijetí pravdy, že miluju svoji životní lásku a jinak to nepůjde. Toto asi taky nepovažuji úplně za vztah, ale je to člověk,co sehrál důležitou roli v těch mojich srdcovejch záležitostech a prostě sem patří. Jsme spolu stále v kontaktu a budu ho mít vždycky ráda.

A tak to je.

Mějte se krásně,

S.


a je to tady zas.

19. února 2017 v 21:05 | S. |  vykecávání
Ano. Je to tady zas a znovu. Už to snad ani nedokážu racionálně vysvětlit, proč toto dělám :D Považuji to za takové chvilkové šílenství, kdy mě popadne obrovská vlna inspirace a potřeba vypsat se ze všech svejch emocí. Ačkoliv bych mohla obnovit tisíc blogů (který jsem mimochodem úplně obrovskou náhodou zase vyhrabala - ( jop, dokonce i blog ze základní školy) zakládám si pro každý zásadní období nový a nový a nový. Pak v tom mám klasicky bordel a už ani nevím,kde co mám a je pak pro mně docela dobrodužství na nějaký blogy/články náhodně narazit a číst to s vykulenýma očima "Toto jsem fakt psala? Toto jsem vážně cítila?Jako vážně?" A pak si po půl roce říkám "Měla bych tu napsat něco nového. Něco,co se mi děje teď aktuálně." Ale nějak to nejde. Zírám, vrtím hlavou a říkám si, že by to chtělo něco novýho. Neokoukanýho. Co sedí zas na nové období. Očividně si ráda svůj život rozděluju na 74349 období. A taky se mi očividně ty období docela slušně střídají :D Každopádně jak je vidno, rozhodla jsem se si vyčlenit zase nějaké to obdobíčko a zvěčnit jej na tomto blogu, který za čas přestanu navštěvovat a pak na něj po dvouch letech náhodně narazím. Jak jsem to jen sakra dělala na té základce ? Kde jsem brala tolik potřeby psát tisíce článků, který jsou pro mě dnes obrovská zábava si číst. A teď k tomu v jakém životním úseku se právě nachazím. Nacházím se na místě, kdy už mě dělí pár kroků od dokončení vysoké školy (jak se to sakra stalo) a stojím před dalším rozhodnutím,co dál. Jak se teď bude můj život momentálně vyvíjet? Je to propast vedle propasti, ale věřím, že se s tím opět nějak vypořádám jako jsem to zvládla vše i doteď. Taky se nacházím na úseku ve, kterém i přestože je mi ** let - bojuju se svýma rodičema jak kdybych byla děcko. Ale je pravdou, že puberta mě jaksi minula a tak si asi všechno potřebuju vykompenzovat nyní, nicméně nechápu proč to dělám. Odjakživa se nechávám unášet emocemi, ale tohle, co se mi děje nyní je magorskej kolotoč plnej pocitů, který se mnou mlátí sem a tam a já někdy nejsem schopná je zastavit. A to dokonce i,když na mně moje racionální já řve ať se chovám normálně. Ale řve asi pěkně potichu, protože moje pocitový já ho v klidu přeřve ať se dál chovám jako kráva, protože tak to má být :D Mrzí mě to, že to tak je. Ale snažím se na tom neustále pracovat. Začala jsem především u svý životní lásky a ,když mě něco popadne tak se snažím dejchat :D Toto bych měla zvládat i s těmi rodiči, ale prostě víš jak to je. Jsou to rodiče.
Toť vše k prvnímu "vybíjení emocí". Třeba, když se budu vybíjet tu, bude všechno víc oukej.

S.


Kam dál